JUDIKATÚRA: K rozsahu vyjadrenia adresovaného súdu

Právne vety

1. Stěžovatelka předkládá správním soudům podání dlouhá desítky stran (její žaloba přesahovala čtyřicet stran, kasační stížnost měla více než třicet stran a kasační replika činila čtrnáct stran). Tato podání jsou protkána desítkami přímých citací z judikatury, často na úkor přehlednosti už tak obsáhlé argumentace. Je jistě věcí každého účastníka, jak bude své myšlenky formulovat; více stran textu však obvykle neznamená větší důraznost argumentů. Dlouhým textům tak hrozí, že se v nich to podstatné rozmělní, jejich čtenář (kterým je zde soud) otupí a nevyvine pak takové myšlenkové úsilí, jakého je pro vypořádání námitek třeba.
2. I když o otázky procesního a hmotného práva bude mezi účastníky soudního řízení spor vždy, může účastník alespoň podstatně snížit riziko, že soud v jeho věci vydá rozhodnutí nepřezkoumatelné. Sníží ho tím, že bude napříště chtít čtenáře přesvědčit pádností svých argumentů, nikoli jej udolat i těmi nejmenšími skutkovými podrobnostmi, délkou svých podání a počtem citací judikatury.
3. Povinností soudu ovšem tak jako tak zůstává se s podáními stran pečlivě seznámit a veškeré vznesené námitky vypořádat. U dlouhých textů bývá tento úkol obtížnější, přesto na něj soud nemůže rezignovat nebo si jej nepřiměřeně ulehčit tím, že jen stroze převezme závěry správních orgánů. Soud přitom není povinen odpovídat na každou účastníkovu větu. Z dlouhých podání má vydestilovat to podstatné, nemůže však zcela potlačit konkrétní námitky a postavit proti nim jen vždy platné obecné zásady.